Rozum a cit

Úmrtí v širší rodině představuje pro vzdálené příbuzné menší citovou zátěž a jsou tudíž lépe připraveni stát na pohřbu v roli přemýšlivého pozorovatele. Jedna taková událost dokonce obohatila moji praxi o velmi cenný poznatek. Sešli jsme se ve zlínském kostele svatých Filipa a Jakuba a úvodu mše se děkan obrátil k přítomným s naléhavou žádosti. Nemají dávat starému žebrákovi, který sedává u vstupních vrat, žádné peníze, protože mu škodí. Takové žádosti z úst kněze jsem se podivil. Přece všichni vidíme, jak je ten člověk ubohý, zanedbaný a ponížený. Sluha boží však svůj postoj náležitě zdůvodnil. Nabídl tomu muži, aby s ním šel na faru, kde dostane jídlo a může se umýt. Žebrák nabídku odmítl, chce jen peníze. Děkan měl informaci, že si ten nebožák za získané prostředky kupuje alkohol. A tak jsem si pomyslel, jak je hranice mezi dobrem a zlem tenká. Někdy si můžeme v dobré víře myslet, že konáme dobro a přitom nevědomě podporujeme zlo.

Na tento příběh jsem si později vzpomněl při terapii. Dostal jsem k řešení problém vztahů mezi matkou a pubertálním synem. Měl jsem pro zobrazení nastavení použít konstelaci pro vnější vliv. Ve středu zobrazovacího systému stojí láska, chlapec se nachází v hloubi pozitivního pole a z negativního pole na něho působí velmi silný vliv jménem obětavost. Je to matčina obětavost, její péče o syna. Na první pohled se zdá, že nám vyšel nesmysl, láska a obětavost k sobě přece patří. Jak mohou jít proti sobě? Tak jsem si rozkryl, z čeho láska sestává, je to rozum a cit. Mnoho rozumu škodí, mnoho citu rovněž, v pravé mateřské lásce musí být obojí v rovnováze. Matčina obětavost syna vzdaluje od prožívání pravé lásky, je problémem pro budoucnost.

Jako u toho žebráka, domnělé dobro vlastně škodí. To mějte prosím na paměti ve svém osobním životě i u klientů. Kořen problému samozřejmě vychází z nevědomí, něco lze odblokovat, ale na místě je i pochopení na vědomé úrovni. Láska může prospívat i škodit, v pravé lásce je rozum a cit v rovnováze.