Cti otce svého i matku svou

16.11.2021

Můj otec je tříleté děcko, ale myslí si, že je v pořádku. Na matce nenacházím nic, co bych mohla považovat za dobré. Za můj zpackaný život mohou rodiče, oni se provinili a nikdy jim to neodpustím. S otcem mám špatný vztah, prostě si nerozumíme.

V kineziologické praxi přichází řada klientů s potřebou řešit vztahy s rodiči, protože cítí, že nejsou v pořádku. Někdy je to reakce na vážné konflikty, jindy si jen uvědomují pocit chladu a odmítnutí, často tento problém vyvstane v rodinné konstelaci. Setkal jsem se i s případy, kdy klient přímo řekl, že na jeho rodiči není vůbec nic, čeho by si mohl vážit. Čím si může rodič takový odsudek ze strany potomka vysloužit? Patří sem patologické chování, zneužití moci, nepřiměřené trestání, nezájem a zanedbávání. Někdy hraje roli i citový chlad, neakceptování dítěte, projektování vlastních neuskutečněných přání a tužeb do jeho života. Může být takový rodič ctěn?

Co vlastně znamená ctít? Běžně se říká, že naše evropská kultura stojí na židovsko - křesťanských základech. Jak na na tyto otázky dívá Bible? Starý zákon uvádí do života soubor zákazů a příkazů, který byl s drobnými úpravami převzat do katechismu. I letmý pohled nám odhalí, že je Desatero rozděleno na část boží, to jsou zejména první tři zákazy a světskou. První světské přikázání zní : Cti otce svého i matku svou. Co z toho můžeme vyvodit? Že vztahy mezi dětmi a rodiči byly velkým problémem již ve starověku, nepochybně proto stojí vztah k otci a matce na prvním místě. Takže nic nového pod sluncem. Je zde však určitý rozdíl, nežijeme ve velkých rodinách, ty vytvářely více prostoru pro konfliktní situace. Na druhé straně máme vyšší nároky, více potřeb pro svoji individualitu a sebeprosazení.

Ctít někoho znamená oceňovat jeho osobní vlastnosti, chování i to, čeho dosáhl a co vykonal. Jindy se takový postoj odvíjí od kladného citového vztahu. Rodiče sice nic pozoruhodného nevykonali, ale děti s nimi prožily pěkný život. Co však, když tyto věci schází, má být takový člověk ctěn? Bez rodičů bychom zde však nebyli a neprožívali tento život. Ctít neznamená uctívat, klanět se, automaticky vše přijímat a snášet. Úcta představuje dobrovolné vzdání se potřeby sebeprosazení, která je lidem tak nějak vlastní. Ctít znamená projevovat respekt. K tomu je však někdy třeba odpuštění. Psychiatr Brian Weiss zdůrazňuje, že odpustit neznamená zapomenout, ale porozumět svým rodičům. Konali v nějaké době za určitých okolností a nesli v sobě zátěže z dětství i následujícího života.

Opakem ctění pak je pohrdání, drzost, bezohlednost a ponižování. To je ve vztahu k rodičům vždy nepřípustné. Mnohé zdroje jsou však dokladem toho, že si s tímto problémem ani křesťanství neporadilo a to se mohlo opírat o strach z božího hněvu. My máme správně činit z přesvědčení. Klientům můžeme uvolnit bloky a posloužit dobrým slovem.